DANIELŮV SVĚT/ CELOVEČERNÍ DOKUMENT/ LITOMĚŘICE

Premiéra dokumentárního snímku Danielův svět na mezinárodním festivalu v Jihlavě znamenala pro českou společnost jasný průlom. Téma pedofilie stále zůstává tabu v onom původním slova smyslu – nemluví se o ní, respektive veškeré zprávy a debaty jsou natolik kusé a jednostranné, až se stávají úplně zkreslenými a tvoří podhoubí pro vznik předsudků a mýtů. I pro Českou televizi, jež film koprodukčně zaštítila, bylo těžké zpracovat svůj oficiální postoj: jak přesně dílo podpořit, jak se za něj postavit, co povolit autorům, co lze a co nelze ukázat…

Informace, že vůbec vznikl celovečerní dokument o pedofilovi, který neskrývá svou tvář a touhu, může být pro leckoho znakem, že dnešní civilizace prochází nejhlubším úpadkem. Chápavý liberální postoj také může být kdykoli autorům vyčten jako příklad nebezpečné naivity. A dočkáme se jistě i argumentace „šikmou plochou“, kdy otevřené tématizování znamená počátek bezbřehé tolerance, jež se rychle sveze k apokalyptické budoucnosti, kdy bude společenská většina ohrožena, nebo dokonce utlačena menšinami.

Nejsme ti úchyláci

Jednatřicetiletá režisérka Veronika Lišková, jež má kromě scenáristiky na FAMU vystudovanou i kulturologii na FF UK a jeden čas působila jako šéfredaktorka časopisu Nový prostor, po projekci musela čelit otázkám, zda by své vlastní dítě nechala hrát si protagonistou svého filmu. Rozpačitá odpověď, že tuto otázku v sobě nemá vyřešenou, by šlo pokládat za vzor liberálního pokrytectví. Problém s pedofilií, či přesněji, problém pedofilů však spočívá právě v tom, že nebudou přijati s nadšením ani těmi, kteří projeví pochopení a ochotu naslouchat.

Stav, do nějž se narodili, nevybrali si ho, a který nemůžou změnit, je vede v lepším případě k potlačování sebe sama, celoživotní samotě a velmi často k depresím, jež končí sebevraždou. Film Danielův svět nabízí vzhled do situace, kdy se kultivovaný, umělecky založený mladík musí potýkat s tím, že je obtížně přijatelný například i pro homosexuální komunitu, která si svou emancipaci a etablování ve společnosti vytváří i prostřednictvím toho, že hlásá „nejsme žádní pedofilové“. My přece nejsme ti úchyláci, nás můžete akceptovat, u nás se nemusíte bát, že ubližujeme dětem….

Bezbřehá samota, nemožnost nikdy si najít životního partnera, strašlivý vnitřní svár, že naplnění lásky by zároveň znamenalo její zničení, to všechno je pro naprostou většinu lidí nepředstavitelné. Zároveň však u člověka, který podobným prokletím trpí, vyžadujeme pro vlastní pocit pohodlí pouze to, aby mlčel a aby nikdy neprojevoval sebevědomí. Když už existuje, tak ať dělá, že neexistuje. 

/Kamil Fila- Respekt/